Otevřená vrátka

řídit se doporučením: „Nikam se necpi, protože nevíš, kam by ses mohla vecpat a nic neodmítej, protože nevíš co bys mohla odmítnout.“  Jinými slovy: Nech život plynout a snaž se všech šancí, které se ti naskytnou využít a použít

Naučit se používat toto slůvko není pro většinu citlivých lidí snadná věc. Často vyhovíme žádosti s představou, že někdo z našeho okolí pomoc potřebuje nebo vyžaduje. Nějaký čas nás uspokojuje myšlenka na to, jak dokážeme pomoci (a mnohdy i překonat vlastní nechuť). Potom se snažíme vyhovět ze zvyku, i proto, aby se ten druhý neurazil a sílí v nás pocit, že nás druzí využívají, a že jim v tom napomáháme. Existují kurzy asertivity, kde se odborně učí, jak přiměřenou formou odmítat něco, co nechceme. Smíme si vůbec dovolit nepomáhat? Já na to jdu přes hlubší úvahu o užitečnosti svého počínání pro obě strany. Jednorázovou pomoc člověku v nouzi neřeším. Pomoc potřebuje a já pomoci mohu, tak to udělám.

Opakovanou pomocí, která odstraní problém můžeme tomu druhému bránit v získání cenné zkušenosti. Nechci odstraňovat následky chybných postojů nebo činů. Snažím se pomoci pochopit, co tyto následky způsobilo. Nechci v ostatních vzbuzovat dojem, že něco nedokáží sami a mou pomoc potřebují. Také je pravda, že spoustu věcí, které nedokážeme,  buď nepotřebujeme nebo se můžeme naučit vyřešit to jinak. Každá situace, kterou vyřešíme sami nás něčemu naučí a tak tuto šanci druhým nemůžeme brát.

Připomněl jsem si Buddhovu poučku, podle níž domnělý nepřítel je nám svým způsobem užitečnější než přítel. Nepřítel nás totiž může naučit věcem, kterým nás přítel obvykle nenaučí, například trpělivosti či sebeovládání. K tomu jsem si přidal vlastní pevné přesvědčení, že ať už se věci vyvíjejí jakkoli špatně, dopadnou nakonec vždycky dobře. Vrozená touha lidí po pravdě, spravedlnosti a porozumění musí nakonec zvítězit nad nevědomostí a beznadějí. A tak když nás Číňané utiskují, může nás to jedině posílit.

V době, kdy jsem začala hledat inzeráty s realitami s představou, že si koupím domeček, jsem snila o tichém místě na vesnici. Hodně jsem si to přála, ale také jsem myslela, že to není moc reálné. Ticho je dnes velmi vzácná komodita. Takřka každý , kdo ke mně přijde na návštěvu, je překvapen jaké ticho zde zaznívá. Dávno nevěřím na náhodně splněná toužebná přání. Zdá se, že mírná skepse není na překážku splnění našeho snu, když to není v rozporu s potřebou našeho vývoje. 

Kdo si zvykne na ticho, ten ho pociťuje také ve svém nitru. Asi spíš naopak, nejdřív musí zvládnout ticho a klid v sobě, než může žít s absencí hluku kolem sebe. Je mnoho lidí, kteří jsou z ticha nervózní a velice těžce ho snášejí. Můj případ to není. Jsem vděčná, že mi bylo dopřáno, každý den za toto privilegium děkuji, a žasnu nad tou nádherou.

Jan Žižka z Trocnova

Toulky českou minulostí nepatří k mým oblíbeným pořadům. Tentokrát dělám výjimku,  a poslouchám, jak udatně válčili husité pod vedením Jana Žižky. To je tedy nářez! Mám většinou špatnou paměť a navíc jsem ovlivněna četbou Jiráska, ale myslím, že o tom jak husité válčili a potírali své nepřátele, jsme se nikdy neučili. Ještě, že národ nezvolil Žižku jako největšího Čecha. Nechce se mi tady šířit o ukrutnostech, ke kterým dal Žižka příkaz. Mám na mysli zacházení s civilisty, kteří měli jiný názor než husité. Kdyby to bylo v dnešní době, tak by spojenci zasáhli, a svištěly by tady stíhačky a dopadaly bomby.

Čas a kronikáři leckdy přemalují historii růžovou barvou. Vznešené a jistě docela správné ideály, jsou většinou (nebo vždycky?) šířeny a obhajovány ohněm, mečem, nenávistí. Neznám žádný případ, kdy tomu bylo jinak.

Samá lehká témata a žádný komentář, tak se vrátím ke svému nejoblíbenějšímu. Co se o odpouštění říká v Novém zákoně?

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl

“Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátsedmkrát.“

Předpokládám, že bratrem je tu míněn každý, nejen sourozenec pokrevní. Je dobré odpouštět každému stále a všechno. Ve svém srdci a myšlenkách. Neznamená to, být pasivní a lhostejný k přestupkům jiných. Máme právo i povinnost ohradit se proti nevhodnému chování ostatních a žádat případnou nápravu, ale nedělat to se záští a opovržením. To jsou dvě rozdílné věci, které  vypadají neslučitelně, ale možné to je. Mám to vyzkoušené.