Otevřená vrátka

Oblíbený komik několika generací, jménem Felix Holzman měl na svém repertoáru mimo spousty jiných, scénku zvanou: „Alumíniový klíček“. Převyprávět se to nedá, ale myslím, že převážná většina lidí ví o čem je řeč. Pointa spočívala v jeho doznání, že klíček, který vytrvale hledá na jevišti ztratil v zákulisí. Na otázku proč ho nehledá tam, odpověděl: „Protože tady je světlo, tam není nic vidět“. Tento příběh prý pochází ze Súfijského náboženství.

Jeho hluboké poselství spočívá v tom, že pokud hledáme odpověď na naše problémy, anebo mnohdy na neschopnost něco pochopit nelze tu odpověď hledat tam, kde myslíme, že je světlo, tedy v oblasti rozumu a vjemů zprostředkovaných našimi smysly. Je potřeba nechat mluvit intuici, podvědomí, empatii, naše svědomí.

Tak si to představuji, ale nechtěla bych, aby to vypadalo, že to kdovíjak umím a že mám právo někomu radit.

Téma odpuštění a pokory se tady určitě ještě mnohokrát objeví.

Nelze se, ale naučit odpouštět druhým, a nedokázat odpustit sobě. Je dost lidí, kteří právě s tím mají potíž, a ptají se jak to lze udělat: odpustit sobě. To já  nevím. Nemůže to být žádná jednorázová akce. Věcí, které si potřebujeme odpustit nebo dokonce opakovaně odpouštět, může být moc. Např. některé domnělé nedostatky fyzické a jiné, selhání v určité situaci, pocit provinění se na někom, odchylku od ostatních apod.  Kdo jiný by nám, ale měl odpouštět, pokud  nedokážeme odpustit sami sobě. Nejsem psycholog, ani studovaný odborník. Jsem jen člověk pokoušející se hlouběji zamýšlet nad sebou, všímat si lidí ve svém okolí a dávat to vše do souvislostí. Budu se určitě k tomuto tématu vracet. Nechci psát dlouhé příspěvky. Uvítala bych jakýkoliv komentář na toto téma (nejen).

Musíte odpustit všem, kteří vám ubližují, i když vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to zasloužili, ale proto, abyste netrpěli, kdykoli si vzpomenete na to co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.

Albert Einstein                                                                                                                                 Čím více nějaká kultura chápe, že její současný obraz světa je fikce, tím vyšší je její vědecká úroveň.

Vlastnila jsem hru, kterou údajně hráli mniši, jako pomůcku k meditaci.  Skládala se z políček. Každé políčko bylo označené nějakou vlastností, ctností nebo nectností. Hodem kostky se postupovalo. Díky postupu na políčko ctnosti se hráč po žebříku posunul o několik polí výše, Na políčku označující nectnost ho čekal had, který ho sešoupl zpátky dolů. Těsně před koncem bylo políčko s názvem Mája neboli svět iluzí. Tam většina hráčů trčela pěkně dlouho.  V podstatě všichni žijeme ve světě iluzí. Tím, že jednu iluzi zvládneme a odstraníme ještě neznamená výhru, protože potom si většinou utvoříme nějakou novou, v které žijeme, věříme jí a nemíníme se jí vzdát.

A znenadání si uprostřed hlavní lodi této věčně opravované a přestavované katedrály uvědomuji něco velice důležitého: katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, abychom dělali čest nikoli zdem, dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru v němž uctíváme co pro nás má význam a je nám drahé.

Úryvek z knihy Záhir od Paola Coelho.