Otevřená vrátka

nejen teď v silných mrazech, které nám byly zaslány z východu. Počasí, které přichází tam odtud trvá vždycky, (možná jenom většinou), dlouho a je urputné. Mrazy i vedro.

Moje zimomřivost ovšem nemá nic společného s pokročilým věkem, váhou ani s tím, že bych byla zhýčkaná pobytem v příjemně vytopeném bytě. Bydlím většinu života v rodinném domku, kde se topí pouze v jedné, případně ve dvou místnostech.

Dnes ráno v pokoji 8°C, na chodbě 3°C v kuchyni 1°C a v patře, kde netopím mrzne.

Tak mě napadlo, proč jsem si za celý život na zimu nezvykla, jsem zkřehlá a zahřívám se pomalu a neochotně. Je mi chladno i ve dnech podstatně teplejších než jsou nyní. Naštěstí mi to nekazí náladu.

Ale stejně mi to nedá, abych nehloubala nad tím, že některým lidem vůbec není zima, jsou oblečení naprosto nedostatečně a jsou v pohodě.

Prý znamená: „Riskuj! (neboj se poznat.)“

Když naši potomci dorostou do věku, kdy se vydávají na vlastní životní pouť není to většinou snadné ani pro ně ani pro rodiče. Opustit jistotu a věřit si natolik, že je možné tento krok si užívat (a vůbec se k němu odhodlat) nedokáže úplně každý.

Moje dvě vnoučata stojí na této startovní čáře a já jim přeji odvahu riskovat, využívat příležitost a nebát se změn. To nejdůležitější co mohou získat je zkušenost.

V dobách našeho mládí se cenila věrnost v práci, teď je to praxe a flexibilita. Také sebedůvěra  a odvaha.

Přeji vám všem, vánoční svátky prožité ve společnosti bezstarostných myšlenek, dobrého zdraví a slunce v duši.

Přemýšlela jsem, čím to je, že mnoho lidí propadá, ve dnech odpočinku a klidu, depresi. Může to být tím, že když náhle přestanou povinnosti a shon, nastane prázdno. Chybí ten duchovní rozměr, který byl a mnohdy ještě je, nedílnou součástí života lidí věřících.

Není žádný přepych, každý den si vyhradit chvíli na ticho, klid a přemýšlení o něčem jiném než je jídlo, pití, práce a zábava. Třeba o smyslu života, pokoře odpouštění, empatii, pozitivním myšlení apod.

To jsem napsala pro případ, že by si někdo nevěděl rady s volným časem a napadaly ho myšlenky jako, že se z toho nicnedělání asi zblázní.

V reakcích na úmrtí Václava Havla, zaznívaly od jeho známých a přátel stále znovu pojmy jako: skromný, přátelský, laskavý, pokorný, naslouchající, odvážný, statečný a plachý s velkým smyslem pro humor.

I já mám na něj osobní vzpomínku, i když nepřímou. Byl asi rok prezidentem, když se mi zdál tento sen: Sledovala jsem V.Havla jak jede v jakémsi zářivě bílém Jeepu po velmi hrbolaté cestě. I když to vypadalo, že ta jízda z něj vytřese duši, tvářil se sympaticky pobaveně. Bylo tam několik symbolů, které jsem si mimo jiné vyložila jako: čistota ideálů, odvaha, statečnost a smysl pro humor.

Lidé jako on neumírají, pouze odkládají svoje fyzické tělo a přecházejí do jiné dimenze. Jejich odkaz zůstává s námi a je na nás jak ho využijeme.

V sobotu slavil můj bratr sedmdesáté narozeniny. Bylo to příjemné rodinné setkání. Příležitost ke vzpomínání. Byl mým společníkem v dětství a mládí. V dospělosti mnohdy oporou a pomocníkem. Samozřejmě v dětství mým hrdinou.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti, jak mě učil jezdit na kole. Když dal tehdy přednost nějakým hrám se svými kamarády, rozhodla jsem se, že se naučím jezdit sama. Nevím už kdo, kdy, jak jsem se nakonec naučila z toho kola nespadnout, ale ten den to určitě nebylo. V naší ulici jsou topoly a jeden, který býval před sousedovic domem měl pro mě magickou moc. Vždycky, když jsem ho míjela tak se mi řídítka stočila stranou a já každou jízdu toho dne skončila v náručí topolu.